Jdi na obsah Jdi na menu
 


Megality u nás

6. 5. 2008

Seznam kamenů považovaných za megality :

Mnich zakletý do kamene

Prvním kamenem, o kterém se v této souvislosti hovořilo, byl Zakletý mnich, plochý křemencový balvan, o něco vyšší než člověk, který stojí v polích nedaleko silnice z Loun do Žatce u obce Drahomyšl. První zprávu o něm po¬dal v 50. letech 19. století amatérský archeolog František Olbricht, roku 1859 o něm psal archeolog a buditel Jan Erazim Vocel v první české práci o menhirech Kamenné pomníky pohanských věků. Podle pověsti, zaznamenané koncem 19. století, býval Zakletý mnich řeholníkem žateckého kapucínského kláštera. Prý se zamiloval do krásné dívky a jeho láska byla opětována. Hříšný vztah byl však krutě potrestán a mladík, prokletý převorem kláštera, se proměnil v kámen a dívku upálili jako čarodějnici. Podle odborníků vznikla tato pověst zřejmě druhotně, v reakci na lidový název kamene, odvozený z hrotitého tvaru, připomínajícího postavu v kápi. O kameni se také říkalo, že byl kdysi z pole odvezen. Protože však na novém místě budil blíže nespecifikovaný nepokoj, musel být vrácen na místo původní. Jedná se o typickou ochrannou pověst, která měla kámen ochránit před zničením. Nepochybuje se o tom, že Zakletý mnich byl u Drahomyšle vztyčen lidskými silami. Není přitom vyloučeno, že k tomu došlo už v pravěku, snad i z kultovních důvodů. I když tuto hypotézu jsou ochotni přijmout i mnozí archeologové a historici. Důkazy však dosud chybí a rozsáhlejší archeologický výzkum kolem kamene nikdy neproběhl. Jediným nálezem z okolí je tak hrot šípu z pozdní doby kamenné, který byl náhodou nalezen v ornici.

Král českých menhirů

Největší z kamenů, považovaných u nás tradičně za menhiry, stojí v polích u silnice mezi obcemi Klobuky a Telce, na hranici Ústeckého a Středočeského kraje. Měří tři a půl metru, je z pískovce a říká se mu Zkamenělý pastýř. Nejstarší doklad o jeho existenci lze nalézt na katastrální mapě z roku 1841. Přesně o dvacet let později o něm podal zprávu pražskému Archeologickému sboru amatérský archeolog Karel Frost. Jako první o něm psal roku 1864 v časopise Beseda Vojtěch Krupka a roku 1877 vyšel v časopisu Vesmír článek Antonína Friče. Oba zaznamenali některé z místních pověstí, které se o kameni vyprávěly. Ta nejznámější říká, že se při každém zazvonění přiblíží o krok k věži klobuckého kostela. Až k ní dojde, má nastat soudný den. Místní obyvatelé si kamene velmi vážili a když v únoru 1852 vlivem vlhkosti padl, s velkou slávou ho znovu postavili. Poprvé byl archeologicky zkoumán roku 1893 ředitelem mís¬ního cukrovaru B. Zapem a účetním V. Sajbicem, o pět let později u kamene kopal známý archeolog Josef Ladislav Píč. Výzkum ale nepřinesl žádné nálezy. I v případě Zkamenělého pastýře se nicméně považuje za prokázané, že byl na svém místě vztyčen opravdu dávno. Záhadou zůstává kým a kdy přesně to bylo. V literatuře se objevily úvahy, které dávají do souvislosti existenci kamene a název přilehlé obce, doložené roku 1226. Výraz „klobuk" (či „klobouk") totiž ve staročeštině označoval vysoký, špičatý vrch, homoli nebo i jakýkoliv jiný výškově orientovaný útvar. Jazykovědci však s touto hypotézu nesouhlasí a odvozují název obce spíše od vrchů v jejím okolí.

Podezřelý úkrok

O klobuckého Kamenného pastýře má dodnes veřejnost mimořádný zájem a během let se u něj konala četná pozorování. Největší ohlas vyvolalo magnetometrické měření, provedené roku 1994 pracovníky firmy Picodas, poprvé v předvečer letního slunovratu a podruhé při následném východu slunce. Byl přitom zaznamenán posun magnetické anomálie v místě menhiru, jako by menhir skutečně udělal krok! Když v roce 1998 pracovníci firmy měření zopakovali, posun se neprojevil, což vzbudilo čilé diskuse mezi záhadology. Podle geofyzika Archeologického ústavu AVČR Romana Křivánka však mohl být ranní posun anomálie způsoben mnoha přirozenými příčinami, například nestejnými podmínkami měření nebo rušivými vlivy v okolí. K rozporuplnosti výsledků mohla přispět i přítomnost ohnišť, která v okolí kamene právě v čase slunovratu zakládají příznivci dávných druidských tradic. Ohniště jsou magnetická a značně ztěžují interpretaci měření. O kameni u Klobuk se kromě pověstí vypráví i řada tajemných historek. O keltských svátcích se u něj shromažďují novodobí Keltové a pořádají tajuplné obřady. Pastýře ověšují posvátnými předměty, do puklin v kameni zastrkují mince a dokonce po něm šplhají a pálí u něj rituální ohně, k malé radosti vědců a majitelů pozemku, na němž menhir stojí. Někteří návštěvníci jezdí k menhiru proto, aby si nechali z těla odsát „negativní energii“ - o menhir se co chvíli někdo z nich opírá. Dějí se opravdu kolem kamene záhadné věci? Archeologové říkají, že ne. Příznivci záhad a novodobí uctívači tvrdí opak.

Kámen pro nastávající matky

S „uctívači kamenů“ u nás kdysi bojovala především katolická církev. Svědčí o tom informace o kamenné modle, která prý stávala poblíž Sousedovic na Strakonicku. Ve svém spise Rosa boëmica z roku 1668 o ní píše Matěj Bolelucký. Jeho vyprávění je považováno za nejstarší zprávu o menhiru u nás. Kámen prý připomínal těhotnou ženu, a tak povstala dom¬něnka, že tato modla, řečená Alžběta, je „bohyně pomocnice roditelka“. Chodily k ní hlavně nastávající matky, s různými oběťmi a s vírou, že jim bude navráceno nebo uchováno zdraví. Roku 1659 byla Alžběta, na příkaz církevních i panských úřadů, odvezena na strakonický hrad, kde dlouho stála v koutě nádvoří. Podle archeologa Karla Sklenáře Alžbětiny lidské rysy, vyobrazené v Boleluckého spise, přímo vybízejí ke srovnání s nálezy kamenných sloupů s hrubými lidskými tvářemi z doby železné, známými například z Německa. Protože však od Sousedovic nepocházejí žádné významnější archeologické nálezy, nelze podle Sklenáře vyloučit, že Alžběta byla přirozeným balvanem, byť zvláštního tvaru. Archeolog Jiří Fröhlich je však toho názoru, že geologické podloží místa, kde Alžběta původně stála, svědčí spíše pro její umělý původ. Alžběta podle něj mohla být středověkým mezníkem nebo kamenem připomínajícím nějakou událost, na kterou se zapomnělo. O pravěkém stáří modly Fröhlich pochybuje. Alžběta během staletí z nádvoří strakonického hradu bohužel zmizela. Neví se dokonce ani kdy ani kam.

Zkamenělý křivopřísežník

Ze 17. století se také dochovaly první zprávy o jednom z kamenů, který dosud stojí. Když bylo v letech 1674 – 1680 při cestě z Prahy do Staré Boleslavi vystavěno 44 kaplí tzv. Svaté cesty, v každé z nich byl vymalován motiv ze svatováclavské legendy, doplněný vyobrazením jednoho ze zázračných mariánských obrazů uctívaných v Čechách. Výzdobu kaplí známe díky rytinám z knihy Jana Tannera Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi, která vyšla v 90. letech 17. století. Osmé zastavení Svaté cesty zachycovalo Pannu Marii Družeckou, jejíž soška byla podle pověsti za husitských válek zázračně uchráněna při požáru kostela v Družci na Kladensku. Nalevo od Panny Marie je vyobrazen muž, zdvihající ruku k přísaze a napravo od ní štíhlý kámen s naznačenou hlavou i končetinami – křivopřísežník, který zkameněl! Právě tento kámen velikosti člověka stojí u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Družci i dnes, opřený o zeď hřbitova. O jeho stáří a původu se můžeme jen dohadovat. Jak ale ukazují dobové rytiny, původně stával přímo před kostelem. Poučná pověst o zkamenění křivopřísežníka se zřejmě rozšířila někdy v polovině 17. století, jako barokní přívažek k už existující legendě o Panně Marii Družecké. Zda to bylo z potřeby odůvodnit existenci zvláštního „pohanského“ kamene (o čemž jsou přesvědčeni příznivci jeho menhirového původu) nebo zda šlo jen o katolickou „propagační akci“ je už dnes těžké rozsoudit.

Zakletá dívka

Mezi českými menhiry jsou i mnozí další „zkamenělci“. Ani ne metr a půl vysoký kámen z Března na Lounsku, přezdívaný Zakletá dívka (nebo také Zakletá panna), původně stával v místech, kde se odděluje odbočka do Malnic ze silnice mezi Louny a Chomutovem. Už na nejstarší katastrální mapě z roku 1843 je toto místo označeno pomístním názvem Bei dem Stein (U kamene). Josef Faktor zachytil před více než sto lety při svém bádání mezi místními obyvateli dosud živou ochrannou pověst o tomto kameni, který prý kdysi jistý hospodář odvezl a udělal si z něj sedátko. Když nastala noc, shromáždili se kolem kamene všichni psi z vesnice a divoce štěkali a vyli. To se opakovalo po několik nocí, až nakonec hospodář na naléhání nevyspalých sousedů kámen vrátil zpátky. Na žádost Josefa Ladislava Píče z Národního muzea provedl Josef Faktor u březenské Zakleté dívky vykopávky. Zjistil přitom, že kámen „nestojí na původní skále“ a že byl postaven člověkem, nic jiného však nenašel. Po druhé světové válce došlo k přemístění kamene z pole k silnici z Března do Malnic, kde byl použit jako patník a dokonce obílen vápnem. V dobách scelování lánů se už na nadpřirozeno nevěřilo, a tak kameni nepomohla ani jeho ochranná pověst. V únoru 1982 už menhir nesloužil ani jako patník. Ležel povalen v příkopu u silnice a hrozila mu bezprostřední zkáza. 21. listopadu 1986 byl proto převezen do žateckého muzea, na jehož zahradě stojí dodnes.

 

Objevy nadšeného amatéra

Další skupinu kamenů, o nichž se v souvislosti s českými megality stále hovoří, tvoří objekty nalezené v 60. letech 19. století na Strakonicku amatérským objevitelem Augustem Česlavem Ludikarem a popsané Janem Erazimem Vocelem. Šlo o menhir a kamennou mísu na vrchu Hradiště u Libětic, dolmen na Kbýlu poblíž Smiradic, kamenné kruhy u Nihošovic a Rovné a kamenné řady na vrchu Lipovice u Zadních Ptákovic. Během let se ukázalo, že většina těchto útvarů nemá s megality nic společného. Největší polemika se rozpoutala kolem kamenů na Kbýlu. Známý geolog Jan Nepomuk Woldřich je na konci 19. století označil za obyčejnou skupinu zvětralých balvanů. O kbýlském dolmenu by se od těch dob možná nemluvilo, nebýt mla¬dého prehistorika Emanuela Šimka, který se roku 1913 stal přesvědčeným obhájcem jeho umělého, ba přímo megalitického původu. Považoval dokonce kbýlský dolmen za nejdůležitější památku tohoto typu u nás. Šimek provedl na Kbýlu i prvotní archeologickou prospekci údajné „pohřební komory“, nic však nenašel. Stejně dopadl roku 1921 archeolog Bedřich Dubský, který nakonec vzhledem k charakteru okolního terénu prohlásil kbýlský dolmen za přírodní konfiguraci balvanů. Názor odborníků se od těch dob nezměnil – jde o útvar, vzniklý větráním a řícením rulových skal. I dnes však existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o umělém původu kbýlského kamenného seskupení.

Menhir nebo náhrobek?

Mezi nejproblematičtější položky v tradičním seznamu českých menhirů patří asi metr vysoký pískovcový kámen, stojící u obce Kamenný Most na Kladensku. Je značen rytinou kříže a před 110 lety, při rozšiřování vjezdu na pole, pod ním místní obyvatelé našli kostrový hrob. Zprávu o nálezu sepsal a v Památkách archeologických uveřejnil amatérský archeolog Václav Schmidt, který však bohužel na místo dorazil pozdě. Z kusých svědectví, která shromáždil, vyplývá, že místní sedláci vykopali u kamene hned dvě lidské kostry. Naložili s nimi velmi nepietně – rozkopali je a zpřeráželi. Schmidtovi ukázali už jen díru v zemi a malý kousek rezavého železa, který prý u koster ležel. O kameni vesničané tvrdili, že stojí na svém místě odpradávna, Schmidt se domníval, že od pravěku. Podle současného „badatele v menhirech“ geologa Milana Špůrka lze existenci kříže na kameni vysvětlit jako dodatečnou christianizaci pohanského objektu, může však také jít o označení hro¬bu. Pokud kostrový pohřeb zasahoval až pod kámen (což bohužel nevíme), dá se o jeho pravěkém stáří s úspěchem pochybovat. Podle archeologa Karla Sklenáře mohl kámen od Kamenného Mostu sloužit jako neumělé a nenápadné označení hrobu člověka, pohřbeného někdy v historické době nouzově bez církevních obřadů na necírkevní půdě – například člověka zabitého či padlého. V takovém případě by však kámen od Kamenného Mostu nebyl menhirem, ale jen náhrobkem.

Slouha bez pověsti

Asi vás překvapí, že nejstarší dochovanou památkou v Praze je pravděpodobně také menhir, Zkamenělý slouha. Tento fakt je kupodivu víceméně ak¬ceptován všemi, kteří mají na téma „české menhiry“ co říci, i když o skutečném stáří kamene není známo nic. Zkamenělý slouha stojí v Praze 8, v Horních Chabrech, u jednoho z rodinných domků v Ládevské ulici. Roku 1914 tento menhir jako první na fotografii zvěčnil spisovatel Eduard Štorch, milovník českého pravěku. Půldruhého metru vysoký buližníkový kámen stával tehdy osaměle v poli u chaberské váhy za Kobylisy, časem však byl pohlcen zástavbou a dnes stojí ve výklenku plotu. V září roku 1980 se u kamene pokládaly inženýrské sítě, čehož využil geolog Karel Žebera. Jeho bezděčný průzkum podloží potvrdil domněnku, že kámen musel být do těchto míst odkudsi dopraven. Později bylo zjištěno, že se pod hlínou předzahrádky nachází další buližníkový kámen přibližně stejné velikosti. Zkamenělý slouha byl podle mínění kameníků před svým vztyčením mírně přitesán. Napo¬vídá tomu jeho takřka čtvercová základna a zašpičatělý tvar. Mimořádná kompaktnost a odolnost materiálu svědčí o tom, že kámen se nepochybně do dnešních dnů dochoval prakticky v původním vzhledu. Proč se mu říká Zkamenělý slouha však není nic známo. Nedochovaly se o něm žádné pověsti. Přesto není vyloučeno, že jde o skutečnou pravěkou památku.

Záhadné kamenné řady

Nejznámější českou lokalitou, která si dělá nárok na pravěké stáří, jsou tzv. kounovské kamenné řady. Najdeme je na náhorní plošině Rovina v katastru obce Domoušice na Lounsku. Jako první je popsal roku 1934 kounovský učitel Antonín Patejdl. Označil je za „jedinečnou prehistorickou stavbu v celé střední Evropě“. K monumentalitě megalitů západní Evropy mají však kounovské řady daleko. Je jich šestnáct, až 350 m dlouhých a orientovaných severojižním směrem. Jsou složeny z neopracovaných křemencových balvanů, vysokých maximálně několik desítek centimetrů. Přímo v prostoru řad nebo jejich okolí se nalézá pouze pět větších balvanů. Řad mohlo být v minulosti víc, pamětnické zprávy hovoří dokonce o kamenných kruzích mezi nimi. První archeologický výzkum žateckých muzejníků z roku 1935 prokázal, že balvany leží v lůžcích, tvořených menšími kameny. Jsou tedy sestaveny člověkem. Člověk se ale také zasloužil o jejich devastaci, do dnešních dnů se dochovala jen asi třetina kamenů. V roce 1976 proběhl na řadách malý záchranný výzkum, vedený archeology Emilií Pleslovou – Štikovou a Jiřím Waldhauserem. Ti mezi kameny zjistili nedatovatelné stopy po orbě a našli úlomky keramiky z 15. století a novověku, vždy v prokazatelně mladší úrovni, než v jaké se nachází konstrukce řad. V roce 1996 byly v prostoru řad odebrány vzorky pro pylovou analýzu, o dva roky později došlo k měření geologických zlomů. V otázce datování řad se však výrazněji nepokročilo. A tak je vedle pravěkého stáří ve hře i jejich případný novověký původ.

Pravěká astronomická observatoř?

Na Rovinách bylo v první polovině 19. století pole, které jeho majitel kníže Schwarzenberg propůjčil na padesát let zdarma chudým občanům. Areál byl rozdělen mezi několik rodin. Nelze vyloučit, že počet nájemců byl přizpůsoben přirozenému dělení již existujícími řadami kamenů. Jsou však i teorie, podle kterých vznikly řady právě v této době, vysbíráním kamenů z budoucích políček. Otevřená zůstává též otázka případných středověkých plužin (název užívaný pro všechny pozemky patřící k vesnici a využívané k zemědělským aktivitám), souvisejících s dnes již neexistující vsí Rychleby, či pravěkých políček, kterých by řady mohly být pozůstatkem. Další teorie označují kounovské řady za zbytek středověkého tržiště, slovanského posvátného háje nebo „rituálního závodiště“ pro závody koňmo či na vozech. Velmi populární je hypotéza, podle níž byly kounovské kamenné řady pravěkou astronomickou observatoří. Některé spojnice kamenů totiž míří ve směru astronomických azimutů významných zejména pro Kelty. Není však bohužel jisté, jsou-li tyto kameny na svých původních místech. V souvislosti s kounovskými řadami se v minulosti vyskytly i některé poněkud extrémní „mimozemské“ teorie, které není nutné nijak zvlášť komentovat. Ať už je původ kounovských kamenných řad jakýkoliv, jedná se o významnou historickou památku, která by měla být chráněna před vandaly lépe než dosud. Se zajímavým projektem na záchranu řad a jejich prezentaci veřejnosti, odpovídající významu lokality, přišli nedávno členové plzeňského Klubu psychotroniky a UFO.

K čemu sloužily kameny na svahu?

Další kameny neznámého původu leží v borovém lese na strmém svahu severního úbočí Nečemického vrchu poblíž Nečemic na Lounsku. Jedná se o čtyři rovnoběžné řady kamenů a několik samostatných balvanů z pískovce. Všechny jsou malé a převyšují terén nanejvýš o 30 cm. Způsob usazení kamenů je stejný jako v případě kounovských řad a svědčí o jakémsi záměru dávného tvůrce. Nečemické řady objevil roku 1950 řídící učitel školy v Kounově Václav Náprstek. Nález poprvé publikoval o rok později ředitel žateckého muzea František Kopecký. Mezi druhou a třetí řadou se v té době údajně nacházelo pravoúhlé seskupení kamenů, Kopeckým nazývané „božiště“, a uprostřed něj kámen z bílého materiálu, lišící se výrazně od ostatních kamenů v řadách. Dnes už bohužel nezůstala po „božišti“ ani stopa. Jsou-li skutečně nečemické řady dílem člověka, zůstane asi navždy záhadou účel této stavby. Umístění polí na strmém svahu je zcela vyloučené. Případné astronomické využití řad je zas ze tří stran znemožněno Nečemickým a Sádeckými vrchy. Z úpatí svahu, kde snad řady dříve začínaly, by byl možný výhled jen na část severní a severovýchodní oblohy. Z valu na horní hraně svahu je vidět nedaleký vrch Výrov s pravěkým hradištěm Kuk, osídleným ještě Slovany v 9. století. A archeologové? Ti mezi řadami nikdy nekopali.

Králův stůl od Velehradu

Nejslavnějším kamenem Moravy je pro příznivce megalitů zřejmě Králův stůl ve Chřibech, ležatý pískovcový blok v lese u silnice ze Zdounek do Modré u Velehradu, na katastru Jankovic. Měří přes dva a půl metru a zdvihá se asi metr nad okolní terén. Už roku 1228 je v listině vymezující pozemky velehradského kláštera uváděn jako mezník. Tradičně se předpokládá jeho prastarý původ, snad velkomoravský nebo dokonce pravěký. Archeologický výzkum z roku 1929 prokázal na kameni neurčité stopy po umělém opracování. Za megalitický dolmen považoval Králův stůl F. Soják, který zveřejnil roku 1964 teorii, opírající se o staré nákresy z počátku století. Na nich je Králův stůl ohrazen jakýmisi „lavičkami“, které podle Sojáka sloužily k určování slunovratu a rovnodennosti. K otázce původu Králova stolu se roku 1981 vyjádřil geolog Antonín Přichystal, který vysvětlil jeho vznik přírodními procesy a označil jej za přirozený skalní útvar. O Králově stolu se pak delší dobu psalo jako o přírodním kameni, nesoucím sice stopy lidských zásahů, avšak nejistého a nezjistitelného stáří a účelu. Až roku 1998 interpretoval Jiří Pavelčík zdejší seskupení kamenů jako pozůstatek pravěkého henge (kruhové kamenné obrazce), kruhového útvaru ze 3 – 4 řad malých kamenů, uvnitř kterého se nachází Králův stůl. Poslední dobou byla velká pozornost věnována i značkám, vyrytým na jeho horní straně. Některé připomínají runy. Řada badatelů se však k jejich existenci i předpokládanému stáří staví odmítavě, a tak je jisté, že diskuse o této lokalitě bude ještě pokračovat.

Baba maskovaná křížem

Pokud si někdy přátelé tzv. archeoastronomie v Čechách dělali zásadnější naděje na potvrzení teorií o dávném využívání našich menhirů při pozorování astronomických jevů, zejména slunovratových východů či západů slunce, upínaly se tyto naděje velmi často ke kameni, zvanému Baba. Stojí západně od obce Slavětín na Lounsku, pod osamělou lípou na křižovatce polních cest nedaleko rybníka. Je z pískovce rezavé až oranžové barvy, neznámého stáří, o něco vyšší než průměrný člověk. Jako menhir identifikoval Babu roku 1981 lounský badatel Jaroslav Helšus. Kámen do té doby unikal pozornosti odborníků především proto, že byl koncem 17. století zasazením velkého železného kříže změněn v poněkud neforemná boží muka. Kříž vzal za své po druhé světové válce, kdy byl násilím vylomen neznámým vandalem i s kusem kamene. Asi 100 metrů od slavětínské Baby objevili počátkem 80. let minulého století „megalitičtí badatelé“ ještě další velký balvan. Měl tvar žemle o takřka dvoumetrovém průměru, s hlubokým žlábkem, namířeným směrem k Babě. Podle astronoma Zdeňka Horského mířila spojnice, vedená od středu žlábku přes vrchol nedalekého menhiru přesně do míst, kde zapadá slunce při zimním slunovratu. Kámen se žlábkem koncem 80. let zmizel a nějakou dobu trvalo, než ho badatelé znovu našli u nedalekého stavení za rybníkem, osázený netřesky... Unikátní situace tak byla bohužel zničena. Dějiny bádání o českých megalitech jsou však plné i mnohem smutnějších historií

Zmizení dvou generálů

Asi kilometr severozápadně od Droužkovic u Chomutova stávaly při rozcestí polních cest dva nevysoké vztyčené kameny, dosahující sotva výšky jednoho metru. Materiál kamenů, rezavě hnědý železitý hrubozrnný pískovec, se v okruhu 25 km od Droužkovic nikde nevyskytuje a tak sem kameny musely být kýmsi přivezeny. Byly to menhiry? Jako první o nich psal koncem 20. let 20. století Ludwig Schellberger. Zaznamenal i pověst, která se k nim váže. Prý tu byli kdysi zabiti tři generálové a proto se kamenům říkalo Generalsteine. V roce 1994 zkoumal jejich blízké okolí archeolog Zdeněk Smrž, nenašel však nic, co by je pomohlo datovat klasickými archeologickými metodami. Vzhledem k rozsáhlým skrývkám ornice v celém širokém okolí (ve spojitosti s důlní činností) víme, že v okruhu do 350 m kolem kamenů nebyly žádné archeologické objekty. Asi do jednoho kilometru je však doloženo téměř úplné spektrum pravěkých sídlišť a pohřebišť, počínaje neolitem a konče 11. stoletím na¬šeho letopočtu. Menhiry mohly patřit kterékoliv z těchto kultur. Droužkovické kameny vzaly za své 13. března 1996, při likvidaci černé skládky a rekultivaci terénu. Podle všeho byly odstraněny buldozerem a odvezeny na skládku do Tušimic.

Rozstřílený menhir

Koncem roku 1989 byl při výkopech na poli východně od Chlumčan na Lounsku nalezen více než tři metry dlouhý a dva a půl metru široký křemencový balvan hrotitého tvaru. Informace o něm se donesla Jaroslavu Helšusovi, který místo neprodleně navštívil a usoudil, že by mohlo jít o povalený menhir. V lednu 1990 obhlížel kámen u Chlumčan archeolog Bedřich Štauber. Podle jeho názoru možná kdysi na tvaru kamene zapracovala lidská ruka. Viděl ho také geolog Antonín Hluštík, podle jehož mínění byl tento křemencový balvan vůči podložním horninám v místě nálezu cizorodým prvkem – podloží je tu totiž opukové. V širším okolí našel i mnoho dalších, o něco menších křemencových balvanů. Velikost a nápadné seskupení kamenných bloků bylo podle něj nepřirozené a dávalo předpoklad k domněnce, že jde o lidský záměr, narušený později zemědělskou činností. Pokud byl chlumčanský kámen skutečně padlým menhirem, došlo k jeho pádu pravděpodobně před několika tisíci lety. Díky zachovalé posloupnosti horninových vrstev (stratigrafii) mohl být tento pád datován ještě přesněji. K archeologickému výzkumu však nedošlo. Znemožnili ho pracovníci firmy provádějící výkopy, kteří kámen ještě v lednu 1990 rozstříleli na kusy, odvezli a nálezovou situaci zničili, dřív než byla zdokumentována. A to přesto, že věděli o zájmu odborníků o tuto lokalitu...

Nadšení proti skepsi

Kamenů, aspirujících na označení „české megality“, u nás stojí mnoho a stále jich přibývá. V nejrůznějších databázích najdeme dlouhé seznamy objektů, považovaných za menhiry, kamenné kruhy, řady, dolmeny a henge. Některé z nich jsou důvěryhodnější, jiné zcela nekritické. Záleží na metodách, kterými tvůrci těchto seznamů pracují. V naprosté většině se jedná o nadšence, amatéry. Jejich činnost zasluhuje obdiv a pozornost, protože může vést k objevu dosud neznámých objektů, které by jinak byly nepoznány a možná zničeny. Nadšení však někdy vede k nekritičnosti a produkuje chyby. Profesionální archeologové svůj postoj k českým megalitům postupně mění. Od počátečního nadšení došli až k naprosté skepsi a popírání výskytu pravěkých kamenných objektů u nás. Teprve rozsáhlá debata, vyvolaná před čtvrtstoletím zejména články geologa a menhirového optimisty Milana Špůrka a jeho odpůrce, archeologa Karla Sklenáře, vedla k částečné změně názoru odborné veřejnosti. Dnes archeologové většinou říkají, že výskyt skutečných pravěkých megalitů na území naší republiky nelze vyloučit. Některé z lokalit, o nichž jsme se zmínili, k takovému hodnocení přímo vybízejí. Optimisté, především z řad amatérských badatelů, je počítají na desítky. Archeologové jsou opatrnější a pravěké stáří jsou ochotni připustit jen u několika největších kamenů. Žádné skutečné a nevyvratitelné archeologické důkazy o pravěkém původu českých megalitů se totiž dosud nenašly.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář